Nový zub.
Můstek, který jej drží.

V Etrurii, na území dnešní Itálie, nebyl nový zub jen otázkou materiálu. Bylo také třeba jej upevnit. Zachované nálezy a jejich muzejní kopie ukazují zlaté pásky s prostorem pro náhradní zub a kovovým uchycením. Zlato bylo možné tvarovat a spojovat do jemné konstrukce.

Taková náhrada byla dostupná zejména pro zámožné. Je zajímavá i tím, že v ní již vidíme dvě odlišné funkce: zub vyplňuje mezeru, konstrukce jej drží u ostatních zubů. Materiály i možnosti byly jiné, ale základní praktická otázka je nám blízká dodnes.

Muzejní exponát na fotografii je moderní replika historické konstrukce — nejedná se o původní předmět starý 2 700 let.

Ve sbírkách Science Museum se nacházejí kovové nástroje zvané zubní pelikány. Název dostaly podle svého tvaru. Fungovaly jako páka: jedna část se opírala o okolí zubu a druhá jej zachycovala. Dnes jsou především dokladem řemeslného umění a možností své doby.

Pro člověka však příběh odstraněním zubu nekončil. Zůstala mezera, která byla vidět při úsměvu nebo při mluvení. Najít způsob, jak zub vytrhnout, a najít přijatelnou náhradu byly dva různé úkoly. Právě ten druhý byl pro běžné lidi dlouho mnohem hůře dosažitelný.

Royal Museums Greenwich uvádějí, že Alžběta I. měla ráda také kandované fialky. Tato sladká záliba se podepsala na jej zubech. Německý cestovatel Paul Hentzner při popisu královny zmínil jejich tmavou barvu a velkou spotřebu cukru mezi Angličany. Jeho svědectví připomínají i britské National Archives.

Na slavnostních portrétech vidíme pečlivě vytvořený obraz panovnice. Dobový popis nám připomene člověka za tímto obrazem: někoho, jehož vzhled a veřejné vystupování ovlivňoval i stav zubů. Historie úsměvu proto není jen o vynálezech. Je také o tom, jak se chceme prezentovat ostatním.

Když se George Washington stal prezidentem, zbýval mu už jen jeden vlastní zub. Muzeum Mount Vernon uchovává jeho kompletní zubní náhradu a vysvětluje, že šlo o kombinaci různých materiálů. Představa o protéze vyřezané ze dřeva je mýtus.

V 18. století se lidské zuby nakupovaly, aby mohly být použity pro movitější zákazníky. Washingtonovy účty z května 1784 zaznamenávají platbu za devět zubů od otroků. Mount Vernon zároveň upozorňuje, že nevíme, v jakých náhradách nebo u jakých pacientů tyto konkrétní zuby nakonec skončily.

Tento obchod zachycovala i dobová satira. Rowlandsonova ilustrace ukazuje svět, v němž se touha po nových zubech střetávala s nerovností mezi těmi, kdo je kupovali, a těmi, kdo je poskytovali.

Zubní protéza mohla mít základ vyřezaný ze slonoviny, do kterého byly zasazeny skutečné lidské zuby. Zachované předměty ve sbírkách Science Museum ukazují, že nejde pouze o legendu. Označení „Waterloo teeth“ dnes připomíná i spojení obchodu se zuby s válečnými bojišti.

Ne všechny lidské zuby v dobových zubních protézách však pocházely z jedné bitvy. Získávaly se z různých zdrojů a u mnoha dochovaných předmětů již neznáme jejich přesný původ. Hunterian Museum proto odlišuje konkrétní zuby spojené s Waterloo od širší sbírky historických zubních protéz.

Vidíme hotovou zubní protézu, ale příběhy lidí, jejichž zuby obsahuje, často zůstávají neznámé.

V polovině 19. století se při výrobě zubních náhrad začal používat vulkanit, tvrdá forma vulkanizovaného kaučuku. Mohl sloužit jako základ, do kterého se osazovaly porcelánové zuby. Science Museum uchovává i kompletní zubní náhrady z konce tohoto století, které tyto materiály kombinují.

Britská ortodontická společnost (British Orthodontic Society) označuje jeho zavedení za významný zlom. Výroba získala tvarovatelný materiál pro základ zubní náhrady a drahé konstrukce ze slonoviny či kovu postupně dostávaly dostupnější alternativu. Ve 20. století se rozšířily polymery, včetně PMMA, známého jako akrylát.

Výzkum historických náhrad zároveň ukazuje, že vývoj neprobíhal jednou přímou cestou. Používal se také celuloid a další plasty. Každý materiál přinášel jinou kombinaci vzhledu, zpracování a vlastností.